Podivné příhody ochránce přírody představují zoologa, ekologa a dramatika Mojmíra Vlašína jako povídkáře, který na 132 stranách odlehčeně vypráví příběhy ze svého života. Odehrávají se především na jižní Moravě, autor nás však zavede i do Norska, Rakouska, Albánie, Anglie, USA nebo na Kanárské ostrovy, a kromě ochranářských patálií zachycují i dění v politice, obci nebo rodině.
Protagonisty či kulisami Vlašínova rozmarného vyprávění se stávají nejen zahnízděné břehule, schované užovky, čápi padající do komínů nebo kejda tekoucí z kravína, ale i rezavý rýč v kontejneru, křeslo pohozené u silnice, utajovaná dokumentace ke sjezdovce na Wilsoňáku, Horňácké slavnosti nebo Skácelovy verše na Novomlýnské nádrži. Absurdnostem, šlendriánu a formalismu státního i tržního budovatelství autor čelí svébytným humorem, díky němuž chutnají eko-výhry sladčeji a eko-prohry jsou o poznání snesitelnější.
Celkem 43 příběhů doprovází ilustrace Kateřiny Jelínkové a Nadi Johanisové.
Výňatek z povídky Ptákům barva nevadí:
Neuplynul ani měsíc a pan Horák dal o sobě opět vědět. Již z dálky jsem slyšel divné zvuky na schodech, a když jsem otevřel dveře od své kanceláře, stál tam pan Horák zcela zbrocený potem a v ruce držel narůžovo natřenou bednu od televizoru značky Lotos. Když jsem se ptal, co to je, odpověděl slavnostně: „Toto jest budka pro labutě.“
„Ale pane Horák, labutě v budkách nehnízdí. To jste dělal zbytečně.“
„V téhle jistě budou. Já vám ji zde nechám a jako ornitolog jistě budete vědět co s ní udělat.“
Jako ornitolog jsem samozřejmě věděl, co s ní dělat a po odchodu pana Horáka jsem ji odložil do kontejneru na velkoobjemový odpad. Od té doby se pan Horák neukázal. Tak jsem na jeho počest vyvěsil v zahradě dvě růžové budky. V jedné z nich zahnízdila sýkora. Ptákům barva nevadí.